Síň slávy IGS

Miluše Roubíčková a René Roubíček

Jako vůbec první uvádíme do Síně slávy Mezinárodního sklářského sympozia IGS manžele Miluši Roubíčkovou a Reného Roubíčka. České sklářské umělce, kteří se podíleli na proměně skla, které se na počátku druhé poloviny minulého století za jejich zásadního přínosu stalo ve světovém měřítku plnohodnotným materiálem pro volnou výtvarnou tvorbu. Oba originálně využili především nejpřirozenější možnost zpracování skla: přímou součinnost s mistry skláři při improvizaci na huti, čímž pomohli vytvořit jednu z podstatných linií novodobého sklářského umění.

Miluše Roubíčková nejdříve volila netradiční přístupy k tvarování a různým technikám výroby užitkového a dekorativního skla ve spolupráci se sklárnami. Poté více než padesát let ovšem navrhovala to, co ji proslavilo, tedy poetické předměty tvarované ze žhavého skla. Její nekonvenční, výrazově intimní, přesto velmi barevné, a zároveň s vtipem pojaté „pop–artové“ dorty, bábovky, lízátka, pytlíky bonbónů nebo mouky, nákupní tašky, hlávky zelí, vázy s květinami či mísy s cukrovím, později lidské hlavy, trpaslíci, vážnější fragmenty zdí z betonu a skleněných prvků či hýřivá klubka nemají v moderní sklářské tvorbě srovnatelnou originální obdobu. Sklářská teoretička Alena Adlerová o Miluši Roubíčkové napsala: „Její dílo je nejen skvělou poctou sklářské dovednosti – o níž Roubíčková velmi mnoho ví – ale daleko víc je nesentimentální a v mnohém objevnou poctou životní každodennosti, její kráse, banalitě i naivitě.“

René Roubíček začal společně se Stanislavem Libenským, Josefem Hospodkou a dalšími vrstevníky realizovat po druhé světové válce v Kamenickém Šenově a Novém Boru v severních Čechách vlastní uměleckou představu o skle. Svými pozdějšími rozměrnými objekty zásadně ovlivnil podobu přelomové československé expozice na výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958, ale též EXPO 1967 v Montrealu, EXPO 1970 v Ósace i dalších mezinárodních výstav. Vývoj jeho velkoryse až monumentálně cítěného skla vedl od nejrůznějších nádob k instalacím, sloupům a objektům volně inspirovaným přírodou – dynamickým sestavám štíhlých prutů na kovových konstrukcích, přes foukané lidské hlavy nebo hudební nástroje až po hry se skleněnými zlomky lepenými na tabulové sklo z cyklu Obrazárna. Nedávno vzbudilo velký ohlas jeho dílo nazvané EXPO² vytvořené pro firmu Preciosa nebo designérská spolupráce se sklárnou Moser. O vlastní práci René Roubíček řekl: „Vždycky při zrodu skleněných plastik jsem si dával pozor, abych před svou slávou dával přednost sklu, aby samo dělalo, co umí, a já mohl být šťastný svědek toho, jaké dělá zázraky.“

Miluše Roubíčková a René Roubíček uspořádali desítky samostaných výstav, a to mnohdy coby pár. Jejich díla jsou v majetku prestižních veřejných a soukromých sbírek výtvarného umění po celém světě. Jejich účast ozdobila většinu ročníků Mezinárodních sklářských sympozií IGS Nový Bor. Život a práci spojili především s Prahou, Kamenickým Šenovem a Novým Borem. Již před mnoha desítkami let navázali tvořivou spolupráci se sklárnami na Novoborsku, zejména s Borským sklem (dnešní Crystalex), v poslední době se sklárnou Ajeto, hutí Pačinek a s podnikem Preciosa Lighting. U Jiřího Pačinka a v Preciose vzniknou i jejich díla na letošním IGS.

Miluše Roubíčková (20. 7. 1922, Praha – 21. 8. 2015)

Studovala na Škole užitého umění, na Uměleckoprůmyslové škole (1943–1944, prof. Jaroslav Holeček) a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1945–1949, prof. Josef Kaplický). Kromě samostatné výtvarné činnosti spolupracovala jako designérka s firmou J. & L. Lobmeyr v Kamenickém Šenově, Ústavem bytové a oděvní kultury v Praze (ÚBOK), n. p. Umělecké sklo a Borské sklo v Novém Boru atd. IGS se zúčastnila celkem 10x: 1982, 1985, 1988, 1991, 1994, 1997, 2000, 2003, 2006, včetně toho, že její dílo vznikne i v rámci IGS 2015.

René Roubíček (*23. 1. 1922, Praha)

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole (1940–1944, prof. Jaroslav Holeček) a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1949–1950, prof. Josef Kaplický). V letech 1945–1952 vyučoval na odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově, 1953–1955 byl designérem v ateliérech n. p. Umělecké sklo a 1955–1965 vedoucím výtvarníkem n. p. Borské sklo v Novém Boru (dnes Crystalex). V krátkém období 1966–1968 pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze. Poté se věnoval již výhradně samostatné tvůrčí práci. V roce 2007 vstoupil do Síně slávy Czech Grand Design Akademie designu České republiky. IGS se zúčastnil celkem 11x: 1982, 1988, 1991, 1994, 1997, 2000, 2003, 2006, 2009, 2012 a 2015.

Text: Milan Hlaveš, UPM